26.10.2022
„A co to teda jako je, ten Local Gym?“ ptám se kamaráda, který se mnou sdílí všechny ty moje ambice, nápady na cvičení, rozvrh tréninků, změny v jídelníčku, nálady a nenálady. Do klasický posilky už totiž nechci. Naposledy jsem to tam přehnala a skončilo to téměř dvouletou pauzou. (Nutno doplnit, že k několika hodinám v posilovně jsem hrála spoustu hodin tenis, chodila běhat i v půlnoci, moc nejedla, v domácnosti jsem se neválela a práce na několika menších projektech taky spláchla pár hodin týdně). No, tak jasně, posilka za to určitě nemohla. Prostě jsem nezvládala být ani jeden den bez nějaké sportovní aktivity, měla jsem pak ze sebe špatný pocit. Ale… tentokrát hledám něco jiného než klasiku, takže odpověď kámoše: „…tam se ti bude líbit.
Žádný tlak na výkon, v pohodě si cvičíš věci podle svého rozvrhu, individuální kontrola trenérem, při bolesti nebo omezení, který ty teď už máš, ti poradí, co změnit nebo dělat jinak. Pohodová parta. Příjemná rozcvička. Necítíš žádný srovnávací pohledy (to se mi ve fitku stávalo). Nejsou tam žádný zrcadla.“ „Počkej! Cože??? Žádný zrcadla? Tak tam jdu!“ Fakt nemám ráda, když na sebe při cvičení vidím, většinou z několika úhlů a pořád. Brrrr.
Tak jsem nějakou dobu sbírala odvahu napsat tomu vousatému pánovi mail, resp. vyplnit kraťoučký dotazník na Local Gymovým webu. K mému překvapení se mi trenér záhy ozval a po velmi příjemném rozhovoru jsem se začala těšit. Když jsem v úvodu překonala obavy z toho, že tam asi netrefím, že nevím, jak vypadá tělocvična ani šatna, co si mám vzít na sebe, co ten trenér, co bude dělat, co bude říkat, kolik tam bude lidí a jací budou, jestli mě fakt nebudou srovnávat, jestli jsem po té pauze ještě schopná se rozumně hnout... byla jsem nadšená. Vůbec žádné obavy nejsou potřeba. V Local Gymu s vámi pracují fakt dobře a je tu pohoda. Dávám si do těla a neskutečně mě to nabíjí. Je skvělé odcházet s tím, že se člověk hýbe a nebolí to (nebo jenom tak nějak zdravě), s pocitem uspokojení a odreagování. Koktejl hormonů, který se vám vyplaví do oběhu, je fakt asi návykový. Jak jinak si vysvětlit, že po cvíču se nemůžete dočkat dalšího? Že z jedné až dvou hodin týdně jsou dvě nebo spíš tři? A že ze tří pak občas i čtyři... a k tomu kolo, tenis a…. stává se ze mě snad „feťák“?
Chci začít!
