Jdu po ulici a koukám na lidi, jak se různě při chůzi kroutí, hrbí, neumí stát rovně. Těla mají jak gumoví medvídci Haribo. Pak ale něco zvednou, nebo chtějí odnést a lup! Už je bolí záda. A aby taky néé.
A nejhorší, co pak udělají je, že si řeknou: "Teď se musím šetřit, nesmím nic dělat. Budu v klidu čekat." Ale na co chtějí čekat?
To Vám byla bolest! Při úterním cvičení Animal flow (v doslovném překladu Animáčci 🙂 jsem to se cvičením přehnal a takhle se mi to vrátilo. Ono se sice říká "Co bolí, to roste", ale tady jsem splnil jen první bod.
Tak jsem opět tak trochu zapátral ve snaze osvěžit si znalosti z anatomie a světe div se, co jsem zjistil! Ramenní kloub je nejpohyblivější kloub lidského těla. To je moc hezké, ale...
Před nějakou dobou mě zastavilo zranění krku. Stoplo moji cestu za „ideálem“ na téměř dva roky. Když na to koukám s odstupem času, je jasné, že nepřišlo zčistajasna. Sem tam něco zatáhlo nebo píchlo v rameni nebo v zádech. Ráno jsem si u snídaně promačkávala trapézy, aby tolik nebolely. Během dopoledne jsem vše rozhýbala, abych večer padala únavou. Normálka, ne? Klasická únava matky na mateřský. Má to tak každá a každá to zvládá, tak já taky.
Čím déle chodím cvičit, tak si více uvědomuji, jak jsem se ke svému tělu choval hrozně. A vlastně stále ještě chovám. Nesnažím se poslouchat ty drobné signály, které mi vysílá a žádá, abych tu či onu partii těla nejdřív posílil, nechal odpočinout a taky moc nepřetěžoval....
Jo, jasně, nejdříve je to jen lehké píchnutí, zaškubnutí. Pak se to ale rozjede a přijde malér. Důkazem toho může být i tak často používané a přesto opomíjené zápěstí. Jak bychom bez něj používali své miláčky mobily a počítače? A přitom cviků na procvičení a posílení zápěstí je tolik. Ale .... Zase je v tom háček. To mužské ego začne křičet - Néé, to necvič, to není vidět jako bicepsy a tricepsy a vůbec. A taky to zpočátku hodně bolí. Aspoň teda mě. Ale čím víc jsem se tomu začal věnovat (hlavně při rozcvičce), tak cítím, jak moc mi to pomáhá i při dalším cvičení.
Český rozhlas po drátě a jeho ranní buzení mám pevně vryté v paměti. Svého času na vysokoškolské koleji mě každé ráno v pět budila veselá znělka a po ní následovala optimistická rozcvička pro radostné vykročení do nového dne. V tu dobu jsem si po probdělých nocích (asi vinou neustálého učení se nové látky) myslel něco o místě, kde končí nohy a začínají záda a hlavu si pěkně přikryl peřinou.
Hodiny TV začínaly stejně - hromadnou rozcvičkou v rozestupech na upažení, kdy nikdo z nás neměl chuť předcvičovat ta křidélka, kroužení hlavy a uvolňování zápěstí ...